Z deníku šílence…
Motto: 01 Děkuji Otče za cesty, které jsi mi ukázal, ačkoli mnohdy zatěžko je mi po nich kráčeti. Vím, že vyvrátíš všechny , kteří proti mě brojí a kteří mě za blázna mají. Plakati budou až pohlédnou do Tvé tváře . . .
Dobrý den jmenuji se Šimon Hart…
Pracuji jako psychiatr na jedné pražské klinice… Je mi lehce přes třicet a můj život byl do nedávna velice všední , dokud na dveře mé ordinace nezaklepal jednoho letního odpoledne pacient číslo 33…
Vstoupil do pokoje sice hřmotný, ale se zvláštní plachostí jen tiše pronesl smím?? Ukázal jsem na křeslo proti mému stolu a on se mlčky posadil . Chvíli bylo ticho. Jeho oči létaly po celé místnosti jako nějaký skener . Na vteřinu se zastaví tu na nějakém předmětu tu na nějaké knize v polici za mnou. Občas mu po souměrné tváři přelétl smutný úsměv. Když dokončil prohlídku mé ordinace upřel své oči na mě.
Jeho pohled vyzařoval jakousi magickou hloubku a energii. Jako by se mi díval přímo do hlavy.
„Může se u vás pacient léčit i anonymně ???“ Zeptal se věcně.
Když jsem přisvědčil ulehčeně si vydechl.
Mohu vše co si sdělíme považovat důvěrné?
„Samozřejmě“ Dodal jsem aniž bych tušil jakou chybu jsem právě udělal…
„Jak vám mám říkat?“ (Možná to zní divně ale uvědomme si, že jsme právě v psychiatrické ordinaci zde se často stává, že se pacient nejprve potřebuje ztotožnit s jinou osobou aby se pravé já cítilo bezpečněji)
„Nevadilo by vám kdybych byl jen pacient číslo 33? A podává mi Útržek s tímto číslem ze strojku v kartotéce a třicet korun…
„Tady poplatek nemusíte platit.“ Snažil jsem se mince odmítnout…
„Trvám na tom.“ Pronesl pevně. „Vše musí být, jak je psáno v zákoně bohužel… „
Hodil jsem tedy mince do šuplíku a zeptal jsem se… „Co pro vás mohu udělat?“
„ To není správně položená otázka.“ Přerušil mě. „Lépe by bylo se zeptat co můžu udělat já pro vás, ale to jen na okraj.“ „ Rád bych abyste mi pomohl dešifrovat určité fragmenty mého života a pomohl mi je správně uspořádat abych mohl spojit svá dvě já.“ „ Jsem totiž schizofrenik tedy podle oficiální diagnosy…“
Docela se mi ulevilo. Neříkám, že léčit schizofrenika je snadné, ale pokud řádně absolvuje léčbu můžeme hovořit o vynikajících výsledcích… Jak jsem byl tehdy naivní a namyšlený, ale to předbíhám…
Předpokládám, že když hovoříte o oficiální diagnose jste nebo jste byl někde léčen.“ „Pronesl jsem moudře.“
„To ano usmál se, ale neměl byste začít spíš u mého dětství???“
„A chce se vám o něm mluvit?“
„Ani ne.“ „ Víte radši bych se bavil o něčem jiném k tomu se stejně dostaneme ať chceme či ne…“ „Budu vám vyprávět o svém životě a vy mi ho pomůžete analyzovat .“ „ Takže pokud chcete, může být naše první sezení na téma jak jsem se léčil na psychiatrii.“ „ Mohl byste to nahrávat na diktafon??“
„Proč?“
„Znám to z těch amerických filmů kdybychom se chtěli třeba k něčemu vrátit a tak…“
Vytáhl jsem diktafon ze zásuvky a zapnul ho…
„Teď ne až k vám přijdu na první návštěvu dneska jsem se přišel jen domluvit…“ Zvedl se a napřáhl ke mně ruku
Dobrá zastavte se tedy u sestry a objednejte se
Odešel, ale jistý zvláštní nepopsatelný pocit z jeho návštěvy ve mně přetrval.
Čas plynul a my měli za sebou už deset úspěšných sezení Musím říct že mimořádně zajímavých sezení .
To jsem si myslel až do dneška.
Dnešek dokonale obrátil můj život vzhůru nohama.
Toto je můj dopis na rozloučenou.
Všem, které jsem v životě potkal a které jsem měl rád. Už velice brzo opustím tento svět, ale než se tak stane chci abyste pochopili proč jsem to musel udělat… Proto musím navzdory všem etickým kodexům světa zveřejnit záznam v plném rozsahu…
Doufám že mi odpustíte… Š. H.
Kolik času zbývá???
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.